Himálajské zastavení
Když procházím bývalým Langtangem, je kolem mě naprosté ticho, slyším jen, jak pod mými podrážkami do sebe tlumeně naráží kameny. Někde tam pod nimi leží ostatky dvouset mrtvých těl. Tato představa ostře koliduje s modrou oblohou a všudypřítomným klidem. Snažím se být co nejdřív zase o kus dál.
V noci mě budí mohutné, zběsilé údery vlastního srdce, jak sebou zmítá v mém hrudním koši, doslova slyším krev proudící tepnami, čvachtání srdečních chlopní, je to šílené. Možná jsem to s tím výběhem dnes trochu přehnal, 1400 výškových metrů je docela dost na jeden den v těchto výškách. Teď tak můžu procítit bytí v přítomném okamžiku doslova na fyzické úrovni. Není to příjemné.
Ráno nemám na jídlo vůbec chuť, to holt patří k té výšce, ale zítra mě čeká vrcholový den, tak aspoň žmoulám sušené maso a zajídám ho hrsti ořechů, je osvobozující to nakonec zapít čerstvě přefiltrovanou ledovcovou vodou z koryta Langtang Khola. Jinak se cítím dobře, tak si dávám aklimatizační výstup na Tserko Ri. Krása.
—
Máslový čaj mě krásně zahřívá. Stovky svíček podél místnosti a v rukou několika vesničanů vytváří tajemnou atmosféru, umocněnou rytmickým boucháním do bubnu. Je to obřad za jednu místní zemřelou ženu, ale není to smuteční obřad, připomíná spíš decentní vesnickou sešlost. Nechám si už potřetí dolít a je mně dobře. Čas plyne, ale zároveň jakoby se zastavil. Tváře lidí kolem mě jsou ozářeny mihotavými plamínky svíček, z okna vidím několik růžových vrcholků ozářených posledními paprsky zapadajícího slunce.
Zrovna teď se musím vracet.
