Pod vodou
Šílené vedro, soukám se do neoprenu, trochu nadávám. Než na sebe i za pomoci „suchejch“ všechno navěsím, jsem mokrý ještě předtím, než vlezu do vody. Tomáš tolik nespěchá, ale o chvíli později se konečně noříme.
Ve třech metrech musím zastavit kvůli obvyklým problémům s vyrovnáváním tlaku – můj buddy už věděl, že to přijde, a tak na mě v klidu čeká. Dvakrát třikrát provedu procítěný valsalvův manévr a zase můžu dál.
Postupně klesáme do stále temnější a chladnější vody, ten pocit všeobjímající masy je nepopsatelný. Okolo dvaceti metrů je první dno, které dál pozvolna klesá. Opatrně se posunujeme metr nad ním abychom nevířili usazeniny, zasyčení regulátoru a pak exploze bublin, pořád dokola v pravidelných intervalech, dokonalá meditace.
Je dobrá viditelnost, nechal jsem Toma asi tři metry vpravo před sebou, občas se ohlédne, jak se navzájem kontrolujeme, ale jinak jsme každý se svými myšlenkami. Zasyčení, exploze, ticho. Zasyčení, exploze, ticho.
Vznáším se u malého náspu, když v tom ke mně připluje malá slunečnice. Vyzývavě se zastaví několik centimetrů před mým obličejem a čeká, jako by chtěla něco říct.
Wait… Wait… Where is my mind?
Where is my mind?