Berlín
U Quasimoda to vře. Tenhle berlínský klub je právě narvaný k prasknutí a těžkým vzduchem k nám proniká nezaměnitelný hlas Big Daddy Wilsona pějícího jednu ze svých úžasných pecek. Je tu vedro, pach desítek extaticky se kroutících těl tě udeří do nosu hned po vstupu, ale Markovi je to jedno, hlavně že tu mají pivo, ne tu břečku pro turisty, ale opravdové německé pivo. Celé odpoledne mě vláčel po Kreuzbergu, „tady stála berlínská zeď“, tady jsem kdysi bydlel a tady stávala ta jednoruká prostitutka, která chtěla být zpěvačkou. Teď stojí u baru a žíznivě hltá, zatímco já netrpělivě postávám opodál, nechávám do sebe vrážet dav a nejraději bych už byl zase pryč.
Mám toho plné zuby, chci se vrátit do našeho retro hostelu, vyšlapat těch sedm pater a svalit se konečně do postele a je mi úplně jedno, že tam teď nejspíš podivočení Dánové chlastají a souloží po chodbách, ať si dělají co chtějí, prostě hygge.
Big Dady Wilson právě dopěl a je očividně dojatý, následuje přídavek a já si vzpomínám, jak jsem kdysi taky chtěl umět na saxofon, jenže jsem se nakonec stejně nenaučil ani na tu zobcovou flétnu, co jsem koupil kdysi dávno v Karlovicích od Vítka Kašpaříka. „Podívej, chodíš a chytáš rytmus, je to tam, chápeš?“ říkal mi tehdy, když jsem rázoval po blátivém dvoře, zatímco nám jeho žena smažila vajíčka. Nechápal jsem nic, ale ještě ten večer, když za okny naší odlehlé roubenky začalo sněžit, jsem vyloudil první nesmělé tóny pro M. aby se pobavila.
Venku na ulici se do nás zakousl noční chlad, Berlín stále žije, tady není nikdy dost pozdě. Když konečně vyšlápáváme