Ráno v maríně
Letní ráno v maríně je vždycky stejné – po molech se v ranním slunci trousí ospalí členové posádek s ručníky a kosmetickými taškami v náručí, v umývárnách mokrá zem, ze sprch se valí pára, zaschlé zbytky zubních past u umyvadel i na zrcadlech a všechny záchodové kabinky jsou obsazené. Rád si proto vždycky přivstanu a snažím se zvládnout ranní hygienu ještě před šestou hodinou, kdy není takový nával.
Jedno ráno v Sukošanu jsem se cestou ze sprch zastavil u čerstvě aktualizované nástěnky se synoptickými mapami na dnešní den a takřka ve stejnou chvíli k nástěnce přistoupil i šlachovitý opálený stařík. Pozdravili jsme se a brzy se dali do řeči – byl to Němec a prozradil mi, že se jmenuje Heinz a pluje s manželkou na své malé jachtě už z Itálie podél Chorvatských hranic až do Řecka. Jen tak, protože můžou. Heinzovi přitom už bylo přes osmdesát let a jeho ženě čerstvě sedmdesát. Když odešli do penze, tak si z našetřených peněz koupili třicetistopou ocelovou plachetnici a začali cestovat po vodě.
Nakonec jsme si spolu povídali skoro čtvrt hodiny, Heinzova angličtina byla naštěstí mnohem lepší než moje němčina. Celou dobu z něj vyzařovala obrovská životní energie a optimismus. Pozval jsem jej i s paní k nám na palubu na snídani, ale řekl mi, že bohužel už budou brzy vyplouvat. Srdečně jsme se rozloučili a popřáli si šťastnou plavbu.
Vždycky, když teď někde slyším někoho naříkat na důchodce, jak brzdí dopravu, jak jsou pomalí u pokladen nebo jak blokují okýnka na poště, tak si vzpomenu na Heinze. Kde teď asi je a co dělá. A znovu si uvědomím, jak moc je život otázkou svobodné volby.