Amsterdam
Začíná pršet, Markéta s Thomasem v Osnabrücku už na nás čekají, přesto ještě sjíždíme z dálnice směr Bergen- Belsen. Tady, ve strašných podmínkách, zemřely na počátku roku 1945 sestry Frankovy. Dokonce i M. si přečetla Annin deník, než jsme vyrazili do Amsterodamu, a tak teď s jistou dávkou úzkosti i zvědavosti vyhlíží toto neblaze proslulé místo. O týden později už stojíme v dešti uprostřed dlouhatánské fronty kolem kostela Westerkerk v Amsterdamu. Zase prší, choulíme oba se pod jedním malým deštníkem a jednou za pět minut uděláme dva kroky vpřed. Posunujeme se v téhle hadovité frontě už skoro hodinu a půl, ale
Jednou ráno v cizím domě
Probouzíme se do bíle zářící místnosti bez nábytku, jenom uprostřed leží naše společná matrace a venkovní světlo si našlo cestu dovnitř oknem bez záclon. Jednou se tady bude dát bydlet se vším komfortem, ale nám tady nic nechybí už teď. Ohořelé zbytky několika svíček a prázdná láhev od červeného vína připomínají nesmělou intimitu proběhlé noci. „Vínko hreje, vínko páli, vínko múdre hlavy šiali.“ – slovenské přísloví. M. si na holé tělo obléká mou košili a jde do vedlejší místnosti. Ticho náhle prořízne jasný a pevný tón smyčce klouzajícího po strunách violoncella. Bachovo Preludium z Cello suite No. 1, o které jsem ji včera
Gibraltar
Jdeme pomalu a v ranním slunci vrháme dlouhé stíny na dráhu gibraltarského letiště. Před několika málo okamžiky jsme prošli britskou pasovou kontrolou a nyní s respektem vzhlížíme k obrovskému skalnímu masivu tyčícímu se přímo před námi. Centru se vyhýbáme a městem procházíme podél přístavu až k Trafalgarskému hřbitovu, kde začínáme poprvé stoupat do kopce. Na kruhovém objezdu věší údržbář v oranžové vestě vánoční výzdobu, jedna plastová baňka mu ale padá a kutálí se po silnici podél obrubníku dolů do křižovatky, tak na ni o něco, níž počkám a zachytím ji rukou prostrčenou skrz zábradlí. Údržbář to ocenil zvednutým palcem a ukazuje
Málaga
Vídeňské letiště Schwehat není ve čtyři hodiny ráno zrovna místem, které by na vás dýchalo přátelskou atmosférou. Ale když nastupujeme do letadla Lauda Motion mířícího do španělské Malagy, tak je nám všechno jedno. Během posledních deseti týdnů jsem strávil v hotelové posteli víc než ve své vlastní, a jen se vrátíme ze Španělska, spustíme dlouhodobě připravovaný projekt, za který dozajista zaplatím dalšími vráskami a šedivými vousy. A tak se naše očekávání s M. trochu rozchází – zatímco ona se těší na romantické procházky centrem a výlety do okolí, já zase na ranní happy hours s espressem a koňakem za euro. Ale