Left Sidebar

Jestli mám něco v Dubaji doopravdy rád, tak je to (kromě letiště) tamní metro. Jízda s ním nabízí možnost si z pohodlí klimatizovaného vozu celkem pohodlně prohlédnout městskou architekturu venku a neméně zajímavé cestující uvnitř. A mimo to vše si užívám všechna ta zvukomalebná hlášení jednotlivých stanic: „The next station is: Al Rrrrrriga“ - protahuje hlasatel zvučné R. Stojím v prvním vagonu s úchvatným výhledem na ubíhající koleje. Po chvilce si všimnu, že na mě z rohu upřeně zírá jedna žena a když se naše pohledy setkají, začne mi s úsměvem a sotva znatelnými posunky hlavou něco naznačovat. Tak se na ni

Nechce se mi vstávat, ale chci už mít za sebou snídani a vydat se do města. Hned první vykročení na ulici mi nabídne krásně fotogenickou scénu: v ranním slunci sedí na nízké zídce tři malí kluci a hrají nějakou neznámou hru s ošoupanými kartami.

Protože rychlé občerstvení se pořád konzumovat nedá a na společenskou večeři v restauraci často není čas ani nálada, tak jsme občas večeři řešili nákupem jednotlivých surovin v místním krámku a jejich následnou kompletací až doma. Po našem pozdním večerním příjezdu do Berkeley u San Francisca jsme asi půl hodiny jezdili ulicemi a hledali nějaký větší obchod, ale navigace byla bezradná a ten jeden či dva obchody, na které jsme náhodou narazili, měly už zavřeno. Nakonec jsme se pod tíhou vyčerpání z dlouhého dne rozhodli zastavit u jednoho malého obchůdku s potravinami na rozhraní Berkeley a Oaklandu. Zatímco se možného přepadení v obchodě

Studené ráno v Monterey. Obloha je zatažená nízkou oblačností, čekáme uprostřed rybářského mola na loď. Nemám rád tyhle hromadné turistické výlety, ale v naší časové tísni jsme jiný rychlý způsob, jak vidět velryby na volném moři prostě nenašli. A tak vyrážíme na lodi plné turistů vstříc rozbouřenému oceánu.