Pod vodou
Šílené vedro, soukám se do neoprenu, trochu nadávám. Než na sebe i za pomoci „suchejch“ všechno navěsím, jsem mokrý ještě předtím, než vlezu do vody. Tomáš tolik nespěchá, ale o chvíli později se konečně noříme. Ve třech metrech musím zastavit kvůli obvyklým problémům s vyrovnáváním tlaku – můj buddy už věděl, že to přijde, a tak na mě v klidu čeká. Dvakrát třikrát provedu procítěný valsalvův manévr a zase můžu dál. Postupně klesáme do stále temnější a chladnější vody, ten pocit všeobjímající masy je nepopsatelný. Okolo dvaceti metrů je první dno, které dál pozvolna klesá. Opatrně se posunujeme metr nad ním abychom nevířili usazeniny,
Pařížský impresionismus
Rozpršelo se a dráteník v ošoupané kožené bundě rychle balí svoje výrobky do deky a běží se schovat pod nejbližší stromy. Stojím v proskleném tubusu Pompidouova centra a nemůžu se od toho pohledu odtrhnout. Odjakživa mě fascinuje sledovat kapky deště dopadající na druhou stranu skla. Přestalo pršet, ale po obloze se pořád honí mraky. Venkovní zahrádku restaurace tvoří šachovnice malých stolků, na každém z nich je v úzké váze jedna červená růže. Na jejich plátcích se třpytí kapky vody. Procházející servírka zavadí o stůl a kapky rázem zmizí, rozplesknou se o nerezový povrch a vytvoří malé kaluže. Procházíme Musée d'Orsay, chrám impresionismu.
Himálajské zastavení
Když procházím bývalým Langtangem, je kolem mě naprosté ticho, slyším jen, jak pod mými podrážkami do sebe tlumeně naráží kameny. Někde tam pod nimi leží ostatky dvouset mrtvých těl. Tato představa ostře koliduje s modrou oblohou a všudypřítomným klidem. Snažím se být co nejdřív zase o kus dál. V noci mě budí mohutné, zběsilé údery vlastního srdce, jak sebou zmítá v mém hrudním koši, doslova slyším krev proudící tepnami, čvachtání srdečních chlopní, je to šílené. Možná jsem to s tím výběhem dnes trochu přehnal, 1400 výškových metrů je docela dost na jeden den v těchto výškách. Teď tak můžu procítit bytí
Budapešť
Nejlepší burgry mají v Zing Burger, nejlepší káva je v Espresso Embassy, nejlepší snídaně dělají v 9BAR. To jsou "základy Budapešti" podle našeho hostitele Arona. Ještě během prvního dne navštívíme všechny, ale nakonec stejně zase skončíme na levém břehu, kde si před rokem R. nechtěně koupila nejdražší bagetu v Evropě. Sobotní večery nedávají prostor k pochybnostem, že Maďaři umějí žít. V pátém obvodu nedaleko Řetězového mostu jsou otevřeny desítky hospod, barů a vinoték dlouho do noci. Pivo všude teče proudem a některé pouliční výjevy připomínají revoluci, která se v těchto místech odehrávala už v roce 1848. Na talíři před námi leží