Setkání v Rumunsku
Už druhý den si to vykračuju po hřebenech pohoří Fagaraš, za tu dobu jsem nepotkal jediného člověka. Je konec května a část hřebene je pokrytý firnovými ostrůvky, transfagarašská „dálnice“ je ještě uzavřená a sezona tu začne až za pár týdnů.
Nedaleko vrcholu Lăițel mou pozornost upoutal jakýsi pohyb, který jsem periferně zachytil vlevo od hřebene – a byla tam. Necelých sto metrů volného terénu mě dělilo od krásné mohutné medvědice se dvěma mláďaty pobíhajícími kolem ní. Bylo to moje první setkání s medvědy ve volné přírodě a byla to fascinující podívaná. Pomalu jsem si přidřepl a vyhodnocoval při tom směr větru. Medvědice kráčela stejným směrem jako já, jenom o nějakých patnáct výškových metrů níže. Rychle jsem si vzpomněl na Gheorgheho, řidiče Boltu, který mě vezl ze Sibiu k nástupu do hor a celou cestu do mě hučel varování před medvědy.
Pak se ale čas zastavil – medvědice zvedla čenich a podívala se přímo mým směrem. Viděla mě, pozorovala. Celá ta chvíle trvala sotva pár vteřin, necítil jsem v tu chvíli žádný strach, jenom jsem čekal, co bude dál. Neboj se, vysílal jsem k ní své myšlenky, neublížím ti. A ty zase nechej mě. Možná mou zprávu zachytila a pochopila, ale spíš si jenom vyhodnotila, že jí za nějakou větší akci nestojím. Rozvážným krokem se zasa dala do pohybu a pokračovala dál ve svém původním směru, obě mláďata poslušně poskakovala za ní.
Medvědy jsem později potkal ještě několikrát, ale tohle první setkání ve mně zůstalo někde hluboko.