Pařížský impresionismus
Rozpršelo se a dráteník v ošoupané kožené bundě rychle balí svoje výrobky do deky a běží se schovat pod nejbližší stromy. Stojím v proskleném tubusu Pompidouova centra a nemůžu se od toho pohledu odtrhnout. Odjakživa mě fascinuje sledovat kapky deště dopadající na druhou stranu skla.
Přestalo pršet, ale po obloze se pořád honí mraky. Venkovní zahrádku restaurace tvoří šachovnice malých stolků, na každém z nich je v úzké váze jedna červená růže. Na jejich plátcích se třpytí kapky vody. Procházející servírka zavadí o stůl a kapky rázem zmizí, rozplesknou se o nerezový povrch a vytvoří malé kaluže.
Procházíme Musée d’Orsay, chrám impresionismu. Hltám všechna ta známá díla, vpíjím se do detailů, studuju umělcovy tahy štětcem. Nejsem odborník na výtvarná umění, ale představuji si, jak obraz vznikal, jak autor míchal barvy a nanášel je na plátno, na co při tom myslel, jaké prostředí jej obklopovalo. Pak odstoupím a nechávám na sebe obraz působit jako celek – a najednou přišlo uvědomění: většina impresionistických obrazů mně svou technikou připomíná pohled přes mokré sklo.