Mojavská poušť
V Mojavské poušti vane skoro pořád vítr. Opatrně našlapuju mezi trsy suché trávy a dávám pozor, abych nestoupl na chřestýše. Zbytečně, pokud tu nějaký byl, dávno se přede mnou schoval. Z dálky ještě nepatrně doléhá hluk dálnice, ale ticho pouště vítězí. Pokládám ruce na vzrostlou juku, Jozuův strom. Kousek odtud je Mrtvé údolí, ale já málokdy cítil život tak silně, jako právě teď. Buddhisté tomu říkají umění prožít okamžik.
Obědváme v KFC kdesi na kraji Victorville, jsme tu úplně sami a mně se nechce moc mluvit. Asi čtyřicetiletá unavená servírka jménem Alison nedbale stírá kousky křupavého těstíčka a hranolků z vedlejších stolů a M. vyřizuje na mobilu korespondenci. Chtěl jsem strávit zítřejší den někde jako trail angel někde na PCT, ale nestíháme a musíme vyrazit směr Oregon. Tak snad někdy jindy. A ještě lépe jako trekker.
A jak už to bývá, tak večer na motelu v Bakersfieldu potkáváme Conora a Caitlin z Irska – odskočili si z treku kvůli zdravotním obtížím po přechodu pouště a nyní se vrací do Kennedy Meadows pokračovat tam, kde přestali. Hrozně jim v dobrém závidím a jejich zážitky bych vydržel poslouchat celou noc, ale ráno musíme brzy vyrazit. Dodnes nevím, jestli se jim podařilo dojít až do Kanady, ale moc bych jim to přál.