Laškování v Dubaji
Jestli mám něco v Dubaji doopravdy rád, tak je to (kromě letiště) tamní metro. Jízda s ním nabízí možnost si z pohodlí klimatizovaného vozu celkem pohodlně prohlédnout městskou architekturu venku a neméně zajímavé cestující uvnitř. A mimo to vše si užívám všechna ta zvukomalebná hlášení jednotlivých stanic:
„The next station is: Al Rrrrrriga“ – protahuje hlasatel zvučné R.
Stojím v prvním vagonu s úchvatným výhledem na ubíhající koleje. Po chvilce si všimnu, že na mě z rohu upřeně zírá jedna žena a když se naše pohledy setkají, začne mi s úsměvem a sotva znatelnými posunky hlavou něco naznačovat. Tak se na ni taky usměju a dál sleduju ubíhající panorama města. Jenže periferně pořád vnímám, že mě stále sleduje. Znovu se na ni podívám – že by chtěla začít flirtovat? Dubajské metro bývá plné dokonale vystajlovaných voňavých chlapíků s perfektně seříznutými vousy a dobře padnoucími košilemi. Já tu stojím ve svém dva týdny nežehleném a trochu vybledlém tričku a s toho času poněkud divokým neudržovaným plnovousem – takže možnost, že by snad chtěla tímto způsobem zrovna se mnou flirtovat, rovnou zavrhuju jako ne příliš pravděpodobnou.
„Union“ – hlasatel si dlouze připravuje první slabiku a pak krásným zhoupnutím dokončí další dvě.
Jenže ta žena na mě zírá dál a pořád něco naznačuje. Tak se na ni opět usměju, možná jsem i mrknul.
„Bur Juman“ – zvýrazní „dž“ uprostřed, takže to zní jako jméno nějakého cool superhrdiny.
Žena si nakonec vyhodnotila, že tenhle cizinec asi moc rozumu nepobral, tak nakonec (pořád ještě s úsměvem) přistoupí rovnou ke mně, nakloní se k mému uchu a pošeptá mi, že tento vagon je vyhrazený pouze pro ženy.
Rozhlédnu se a opravdu – jediným nositelem dvou chromozomu Y jsem v okruhu deseti metrů očividně pouze já.
Omlouvám se jí i všem pobaveně se koukajícím spolucestujícím a chvatně se klidím do vedlejšího vagonu.
„ADCB“
Teď už to ale nějak není ono.