Laura se mračí v Melle
Pětiletá Laura mě ráno po příchodu do kuchyně přivítala mlčením, ale podle jejího ostentativně zamračeného pohledu jsem poznal, že můj příchod zaregistrovala. Zřejmě ještě stále nedokázala překousnout svoji včerejší prohru ve vikinských šachách. Popřál jsem jí německy dobré ráno a usadil se vedle Sáry přesně na místo, na které jen chvilku před tím rozpatlala lžičkou ovesnou kaši. Když jsem si převlékl kalhoty a znovu se vrátil do kuchyně, Laura už byla pryč.
Odpoledne bylo veselejší. Jeli jsme do Osnabrücku nakoupit a prohlédnout si město. V roce 1648 byl ve zdejší radnici uzavřen Vestfálský mír, kterým skončila třicetiletá válka. Markéta začala svůj život na západě právě v tomto městě, a tak nás nadšeně provázela místy spojenými s jejím tehdejším životem. Joža pózuje u katedrály a navštívil s námi dokonce výstavu obrazů. Večer si Thomas mlčky balí kufr, protože zítra odjíždí na služební cestu a vůbec z toho není nadšený. My budeme zítra odjíždět také, čeká nás Belgie a kdoví co ještě – teď tu ale necháme Novákovi a vyzvedneme je zase na konci týdne.
Druhý den ráno probíhalo ve všeobecném shonu a spěchu a když konečně vycouváváme z průjezdu, všichni naši němečtí přátelé nám mávají. Kromě Laury. Její roztomile zamračený pohled ve mně vyvolával úsměvy ještě dlouho potom.