Gibraltar
Jdeme pomalu a v ranním slunci vrháme dlouhé stíny na dráhu gibraltarského letiště. Před několika málo okamžiky jsme prošli britskou pasovou kontrolou a nyní s respektem vzhlížíme k obrovskému skalnímu masivu tyčícímu se přímo před námi.
Centru se vyhýbáme a městem procházíme podél přístavu až k Trafalgarskému hřbitovu, kde začínáme poprvé stoupat do kopce. Na kruhovém objezdu věší údržbář v oranžové vestě vánoční výzdobu, jedna plastová baňka mu ale padá a kutálí se po silnici podél obrubníku dolů do křižovatky, tak na ni o něco, níž počkám a zachytím ji rukou prostrčenou skrz zábradlí. Údržbář to ocenil zvednutým palcem a ukazuje nám, že si ji za odměnu můžeme nechat. Můj dobrý pocit z pohotového zásahu tím trochu utrpěl, a protože se mi opravdu nechce až do Vánoc opatrovat jednu plastovou baňku, tak ji chlapíkovi okázale vracím zpět.
Po krátké zastávce u botanické zahrady pokračujeme dál do kopce a o deset minut později se už ocitáme uprostřed rodinky makaků. Valný zájem o nás nejeví, naopak je to ale jiné. Po krátkém prvotním váhání se přibližujeme ke znuděné samici, která sedí na kraji cesty a kochá se výhledem na zátoku. Když jsem od ní sotva půl metru, tak líně pootočí hlavu a rozmrzele se na mě podívá. Podobných setkání nás oba během dne ještě čekají desítky. Gibraltar je totiž jediné místo v Evropě, kde žijí volně opice a legenda praví, že dokud budou makakové obývat gibraltarskou skálu, zůstane toto území v rukou Britů. A já se Španělům vůbec nedivím, že jej chtějí také, i když asi z jiných důvodů, než jsou ty moje prozaické.