Málaga
Vídeňské letiště Schwehat není ve čtyři hodiny ráno zrovna místem, které by na vás dýchalo přátelskou atmosférou. Ale když nastupujeme do letadla Lauda Motion mířícího do španělské Malagy, tak je nám všechno jedno. Během posledních deseti týdnů jsem strávil v hotelové posteli víc než ve své vlastní, a jen se vrátíme ze Španělska, spustíme dlouhodobě připravovaný projekt, za který dozajista zaplatím dalšími vráskami a šedivými vousy.
A tak se naše očekávání s M. trochu rozchází – zatímco ona se těší na romantické procházky centrem a výlety do okolí, já zase na ranní happy hours s espressem a koňakem za euro. Ale když naše letadlo přistává přímo do paprsků ranního slunce, máme o následujících dnech naprosto konkrétní představy.
Z letiště do centra trvá cesta příměstským vlakem asi 10 minut. Na nádraží necháváme kufry a voláme Vissalovi, jestli je doma. Jenže není a bude až za pár hodin, protože nepočítal s tím, že dorazíme tak brzy. Tak jdeme do ulic. Kromě davů, které jsem v tuto roční dobu už moc nečekal, se má mysl neustále zaobírá proměnlivou kvalitou pouličních performerů – zatímco někteří si na ulici rozloží kompletní mnohonástrojovou aparaturu i s elektronikou, jiným stačí doslova polehávat u zdi a ťukat dvěma dřevěnýma špalíčkama o sebe. Než si ale stihnu udělat názor, volá Visssal, že už můžeme dorazit.
Tu kavárnu, kde mají každý den mezi osmou a desátou happy hours – espresso a koňak za jedno euro – jsme nakonec za celý týden nenašli. Zato jsme objevili skvělou zmrzlinu a pak ji druhý den úmorným motáním v úzkých přecpaných uličkách zase přes tři hodiny hledali. Ale nakonec to celé bylo fajn.