Amsterdam
Začíná pršet, Markéta s Thomasem v Osnabrücku už na nás čekají, přesto ještě sjíždíme z dálnice směr Bergen- Belsen. Tady, ve strašných podmínkách, zemřely na počátku roku 1945 sestry Frankovy. Dokonce i M. si přečetla Annin deník, než jsme vyrazili do Amsterodamu, a tak teď s jistou dávkou úzkosti i zvědavosti vyhlíží toto neblaze proslulé místo.
O týden později už stojíme v dešti uprostřed dlouhatánské fronty kolem kostela Westerkerk v Amsterdamu. Zase prší, choulíme oba se pod jedním malým deštníkem a jednou za pět minut uděláme dva kroky vpřed. Posunujeme se v téhle hadovité frontě už skoro hodinu a půl, ale přes to všechno je nám dobře. Před 74 lety z toho domu před námi vyvedli rodinu Anny Frankové, společně s rodinou van Pelsových a Fritzem Pfefferem. Ti všichni, až na Annina otce, zemřeli během následujících měsíců v německých koncentračních táborech, jako miliony dalších lidí před nimi.
Tady, stejně jako předtím v Osvětimi nebo Bergenu jsem znovu prožíval ten pocit znechucení nad tím, co dokáže člověk člověku udělat. Není to přitom vůbec dávná historie a vědomí, že i dnes je tak mnoho lidí, kteří podobná zvěrstva buď popírají, nebo rovnou schvalují, ve mně podrývá důvěru v lidstvo.