V Monterey za velrybami
Studené ráno v Monterey. Obloha je zatažená nízkou oblačností, čekáme uprostřed rybářského mola na loď. Nemám rád tyhle hromadné turistické výlety, ale v naší časové tísni jsme jiný rychlý způsob, jak vidět velryby na volném moři prostě nenašli. A tak vyrážíme na lodi plné turistů vstříc rozbouřenému oceánu.
Loď těžce najíždí na vlnu, je slyšet motor jak na nízké otáčky tlačí loď dopředu, a pak přijde zhoupnutí a příď padá zase dolů až se o zlomek vteřiny později s mohutným šplouchnutím zaboří do oceánu. A pak znovu a znovu. Pevně se držíme zábradlí, australský pár vedle nás povídá, že na zádi už někdo zvracel. Vcházím do útrob lodi objednat kávu, abychom se trochu zahřáli, ale cestou se zdržím se starší paní, která vyrazila se svým synem Nathanem, který má zjevně Downův syndrom. To mě na USA nikdy nepřestane fascinovat, jak se tady lidi umí dát naprosto přirozeně do řeči s někým, koho vidí poprvé v životě. Chvíli si spolu povídáme, ale je vidět, že také ona právě statečně bojuje s mořskou nemocí, zatímco Nathan vypadá naprosto spokojeně.
Okolo desáté se ale už oceán uklidňuje, vlny jsou menší a menší a místy dokonce prosvítá i modrá obloha. O další půl hodinu později už je voda jako zrcadlo a na palubu se z útrob lodi dokonce trousí i pobledlí cestující a mžourají do slunce. Zničehonic je klid, loď zpomaluje, motory na volnoběh skoro není slyšet, jen tiché šplouchání drobných vln narážejících do trupu lodi. Do ticha se najednou kdesi z vody před námi ozve hluboké vydechnutí následované sprškou vody, vzápětí se na hladině zaleskne temný dlouhý hřbet kytovce zakončený charakteristickou ploutví pomalu se nořící zpět do hlubin. A za ním další, o něco menší. Jsme ohromeni. Závěrky desítek fotoaparátů zběsile cvakají. Nathan se směje a tleská rukama a v tu chvíli je pohled na jeho rozzářenou tvář silnější než velryby.